Název

Poděkování za úrodu kostel sv. Josefa v Jevišovicích 24.9.2016

Popis

Díky obětavé práci několika farníků byla i letos připravena ve zdejším kostele výstava úrody ze zahrádek a polí z našich Jevišovic. Výstavu si můžete prohlédnout do úterý 27.9.

Kázání z neděle Díkčinění poděkování za úrodu 24.9.2016

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Matoušova evangelia 6,19-23
SUSPIRIUM: Dobrý Bože, milosrdný Otče, děkujeme ti, že jsi v tomto roce dal zdar práci pro náš vezdejší chléb, a prosíme tě: Dej, abychom celým svým životem nesli ovoce, které od nás očekáváš. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou...
Milé sestry, milí bratři !
Svátek díkčinění někdy připomíná jakýsi pozůstatek pradávných zemědělských svátků. To je však jenom první a navíc zbrklý pohled. Zapomíná to nejpodstatnější vyjádření, které se nám, právě nám v něm předává a k čemu nás chce vésti.
A máme ten jeho obsah hezky zaznamenán v jeho názvu – neslyšíme o nějaké formě dožínek, či něčeho podobného, nýbrž jsou v něm dvě slova DÍKY a ČINĚNÍ, tedy zjednodušeně řečeno – aktivní podnikání všeho, co projevuje naši vděčnost. Ať už slovy, která také ubývají – a někteří i to slůvko děkuji pomalu vyřadili ze svého slovníku, či ho dali na černou listinu slov, která se nemají používat.
A tato vděčnost nás chce upozornit, toto vědomí ukázat odkud toto všechno máme. Jen ze své snahy a přičinlivosti? Nebo právě proto, že nám někdo shůry žehná, věrně se o nás stará, nenechá nás bez toho, co základně ke svému životu potřebujeme?
A v druhé linii, která není časově odloučená od první – a jak nám s jistou břitkostí připomíná prorok Izajáš – máme tento pocit, projevovat i ve vztazích k našim bližním. Láska k našim bratřím a sestrám nám nedovolí, aby právě oni žili životem, který není k životu. Samozřejmě s respektem k tomu, kterou cestu si dotyční lidé zvolili. Jen se chce říci, že víra má co říci i do našich vztazích v rámci společnosti.
19 Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou 20 Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. 21 Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.(Mat 6:19-21 CEP)
V první půli našeho dnešního oddílu se nejprve pomyslně připomíná jedna pradávná moudrost. Abychom si ukládali cenné věci, tam, kde budou nějakým způsobem chráněni. Ano, buď to člověk sám zažil, či alespoň o tom uslyšel – že třeba když bydlí v nějakém hotelu, že si třeba pasy a jiné doklady uloží do hotelového trezoru.
Tu je však nejprve k zodpovězení otázka: „Co pro nás má být pokladem?“ Poklad vždy zobrazuje něco vzácného, něco co má pro nás nesmírnou, tedy téměř nezměřitelnou cenu. Každý by tam sice zanechal něco osobního, mnohé z tužeb, z toho, co se za nejdražší považuje, by se opakovalo (zdraví, majetek etc – by byly jistě na nejpřednějších místech).
Co má být pro kristovce nejdražší? Mnozí z křesťanů by odpověděli, že přece to, co pro nás udělal Pán Bůh a jeho syn Pán Ježíš. Že nás nenechal napospas nám samotným, nýbrž nám otevřel oči, abychom sami sobě porozuměli. Tedy jinak – že sice nejsme v ideální stavu, ale mohli bychom k němu směřovat, jsou nám k tomu otevřeny dveře. A ještě jinak – byl nám právě v Ježíši darovaná věčná záchrana, věčný život, to co také označujeme jako spása.
A tato spása se projevuje jako každodenní působení Boží do našich životů – starost velkolepá i ta nejobyčejnější. Když by se chtěl někdo poptat, o jakou záchranu jde, vždyť to přece ještě tak špatné není. Právě že když se takto mluví – to je znamení, že to špatné je, protože nejsme schopni vidět nějaké hranice, míru všech věci. Proto jsme ochotni všechny hranice rušit, snižovat, aby se do prostoru společnosti vešli všichni – byť by to čím žili nebylo správné, nebo nejlepší formát. A to dokonce i když to společnosti škodí.
Druhou otázkou, kterou je třeba rozřešit je, co je míněno, co se myslí pod tím molem, rzí a zloději, kteří jsou zde zmíněni. V první rovině a to dotyčnou „trojici“ spojuje, je že ničí všechen obsah tohoto pokladu a když bychom po jejich působení (aniž bychom si toho všimli) otevřeli truhlu tohoto pokladu, zjistíme, že z něj nic nezbyde.
Smíme si to však ještě dotáhnout dále – co všechno takovými moly, rzí a zloději může být dnes? Zajisté, že pod tím máme vidět všechno, co ruší naše vztahy k Bohu, naše vnímání Boží vůle a praktikování toho, co si od nás Bůh žádá v našich životech. K tomu je potřeba dodat, že jsou různí stavitelé těchto překážek, často se přičiňujeme my, potom také jiní služebníci pána světa. Ovocem je vždy opouštění shromáždění, či alespoň zrnka nedůvěry, které prorůstají, až dotyčný shromáždění a cokoliv ze strany Boží nebude potřebovat, však si to přece dokáže vyložit lépe sám.
Jenže, když se vrátíme k obrazu toho pokladu – my jsme si ho nevyrobili, nenasbírali – je nám dán darem, není to tak, že je naší dobrotou, že ho máme. Ne, my ho ač nehodní – nezaslouženě dostáváme. Protože, když by se mělo měřit podle pozemského měřítka, tak jsme častěji v mínusu, než v plusu našeho poslání. A přece to je schopen a ochoten Bůh obrátit v jedno velké plus.
A tak pokud je jen na nás, pak máme působit právě tak, aby byl tento poklad přijímán náležitě, s radostí a vděčností. V tom významu, který se dá právě ukázat na obraze šťastného člověka, který dostává naprosto nečekaný dar. Bůh tím prokazuje, že to s námi myslí dobře – smíme si v jeho vztahu k nám připomenout jak působí ke svým dítkám pravý a skutečný rodič. Zase to však chce zůstat jemu otevřený, vnímavý.
A spolu s tímto vnímáním v otevřenosti je potřeba pracovat na odklízení a likvidaci všech překážek, všech molů, rzí a zlodějů. Všechny tyto překážky nám kradou pokoj, lásku, milost a dávají nám opaky těchto darů a vlastně obsahu našeho srdce, které může být plné, jako zdroj pro atmosféru našeho života, ale i jiných životů.
Tímto zkoumáním docházíme i ke zřetelnému vědomí s KÝM máme spojovat naše životy – kde máme investovat většinu našich investicí – tím rozhodně není svět, který je kolem nás, nýbrž ten, který všechno v existenci povolal a do našich dnů se o ně stará a udržuje je.
Takže to, co je pro nás nejdražší, náš poklad máme ukládat v nebi – tam se nesetkáme, či nebudeme konfrontováni s nějakou jejich ztrátou, či znehodnocením. Navíce se o ně nemusíme bát, protože prostě tam nepřijdou nijakým způsobem k poškození a my ke ztrátě. Již to vědět, že nemusíme mít obavy je velká forma osvobození.
Jako další důležitý bod se připomíná, že tam, kde je poklad, tam je i lidské srdce. Je dobré se třeba každý den ptát sama sebe, kde svůj poklad máme. Protože k němu směřujeme, skrze něj se na vše díváme a k němu stále chvátáme, buď že na něm pracujeme, či že na něj myslíme. Velmi dobře si to můžeme přiblížit na někom, kdo sbírá něco určitého a stále rozšiřuje a zároveň opatruje tuto sbírku, prostě, aby k něčemu byla.
Co má být pro křesťana největším pokladem? Co jiného než vztah k Bohu a k našim bližním, zároveň Boží království a všechno co k němu vede, co z něj vyrůstá i pro náš pozemský život, abychom do něj mohli bez problémů dojít. Protože to je stále u nás, ač cítíme že již je různými střípky, závdavky mezi námi. To nám pak činí problémy, že se často cítíme rozpolceni a nepokojní.
22 Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. 23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? (Mat 6:22-23 CEP)
Vedle povědomosti o ukládání svého pokladu je pak také potřeba skrze co smíme vnímat skutečné světlo. Zní toto výrazivo příliš mysteriózně, tajuplně. Nebo zase pro někoho příliš medicínsky, tedy jakoby chtělo popsat pouhý význam očí, zraku. Zajisté je pro nás pozemšťany podstatný pro vnímání světla. A bez něj, či jejich schopnosti bez nějakého problému se po pravdě neobejdeme.
Jenže tady jde popis zraku dále – proč by se o obyčejném zraku mluvilo o čistém oku, či špatném oku a jeho vztahu k celému tělu, či životu. Zde si máme uvědomit, že je rozdíl vidět ve svém nejbližším okolí, či třeba nádherně z vrcholu hory do dálky a naproti tomu mít schopnost vidět do dějů, do smyslu věcí. K tomu není nikdo uschopněný automaticky, i kdyby měl sebevíce oči a zrak v pořádku.
Vidět do smyslu a cílů věcí, tedy alespoň do jejich náznaků je vlastně již porozumění, poznání jich. Podobný zrak by přece chtěl každý kdo se nad tím pozastaví, kdo nad tím popřemýšlí. To všechno nám chce Bůh dát – Bůh nechce nikoho nechat v nevědomosti, právě naopak – jenže je potřeba právě pro toto vnímání mít v pořádku zrak. A to je ta správná otázka – kterak zařídit, abychom ho měli v pořádku, aby nám sloužil.
Překážkou je právě pokřivení všeho, což nastalo právě tím prvním selháním lidských předků. Sami od sebe jsme schopni ledacos zahlédnout, jenže nic přesně, všelijak ohnuté a pokřivené. A to pak z toho vyrůstají nejprapodivnější záležitosti. Je to stejné, jako když v nějakém přesném stroji je nějaká maličkost vybočena a ona způsobí katastrofu. Jen je problémem toto pokřivení lidského světa vidět v jednom okamžiku. Člověk musí pozorovat delší časový úsek – a prohlédne ledacos, co člověku ke cti neslouží a vytváří překážky pro vnímání jeho pravého místa před Boží tváří.
Evangelista to naznačuje tím obrazem tmy, které přináší špatné oko – zde se opakuji nemyslí na situaci, kdy nic tímto okem nevidíme, nýbrž že jím vidíme špatně, nesprávně. Tak že když bychom z tohoto špatného pohledu vycházeli povládne v našem životě všechno, co se dá označit a charakterizovat černou barvou, tmou.
Ale co s tím tedy dělat, aby i v našich životech převládla světlá barva? Je potřeba si nechat Bohem, Duchem svatým čistit oči, zrak, ale stejně i mysl, srdce, abychom viděli a rozuměli tím správným způsobem nepokřiveně a správně. Když bychom si nebyli jisti, zda vidíme a rozumíme těm událostem správně, pak je možné se ptát našeho Boha, ale také smíme hledat v Božím slově napsaném, či se smíme ptát našich bližních. V každém velkém, al

Kategorie a štítky

Nastavení